Dobrý vítr - 1. kapitola
Je teplý, slunečný den. Slabý vánek si lehce pohrává se záhyby mého, pro léto tak nepříznivě vybraného, černého trička. A dokonce, aniž by se obtěžoval dovolit se, mi nelítostně rozcuchává vlasy.
Toto čiré zlo se odehrává před Deutsche Bahn Fahrkartenautomat na nádraží v bavorském Schwandorfu (česky labutí vesnice, ale věřte mi, že nevím, proč tohle město, bez výskytu jediné labutě, tak pojmenovali...). Čekám na to než mi vyjede lístek a když konečně vyleze, včetně několika stvrzenek, usednu na lavičku. Vedle sebe položím svou krosnu. A vychutnávám si pocit svobody, tolik tížený pro každého dospívajícího mladého muže. Společně s lehkou nervozitou, jenž zřejmě vždy přijde před dobrodružstvími, na která se vydáváme. Vedle mě si hraje tlupa arabských dětiček a já očekávaje příjezd vlaku se snažím představit, jak tenhle výlet může asi dopadnout.
Koleje zařinčí. To zrovna přijíždí nechvalně proslulý vlak, na který čekám : Alex. Domnívám se, že jeden z nejhůře vybavených mezinárodních expresů, kterými české i německé dráhy disponují. Zcela určitě, pak ale drží prvenství jako vlak s nejvíce opilými německými turisty, co fandí levnému alkoholu v Čechách.
Vlak zabrzdí a já intuitivně nastupuji do jednoho z posledních vagónů - vždy je tam méně lidí. Naopak uvnitř soupravy nasednu hned do prvního poloprázdného kupé. Zavřu za sebou dveře a začnu provádět sekvenci rituálů, jako je kontrolování účesu, vybalení knihy, či rozmotávání sluchátek. Proklínání okna co se nedá otevřít. Ukládání krosny nad hlavu, její zpětné sundání, protože člověk na něco vždy zapomene. Ukládání krosny, po druhé. A po pár minutách kontroluji, jestli mé zavazadlo opravdu nemůže vypadnout a poranit některého z mých spolucestujících. Následně co všechny rituály 2-3x zopakuji, si konečně spokojeně sednu.
Všimnu si, že sedím v kupé se starší podřimující dámou a mužem začteným do nějakého deníku. Oběma v ten moment nevěnuji žádnou další pozornost. Nasadím si sluchátka, pustím hudbu. A za znění mé oblíbené písničky na mě brzy dolehne únava a usnu.
Někdo mě vzbudí lehkým poklepáním na rameno. To mi jen již nepodřimující dáma oznamuje příchod průvodčího. S nadšením zjistím, že na mě promluvil česky. Koupím si jízdenku do Prahy a ještě celý rozespalý a zmatený, se ho zeptám kde už jsme. Suše a stroze mi odpoví. ,,Domažlice''.
Moji pozornost zaujme anglicky mluvící muž, co sedí přede mnou. Zrovna ukazuje průvodčímu svojí jízdenku a anglicky se ho ptá na to, kdy dojedeme na hlavní nádraží v Praze. Ten se tváří, jako by mu rozuměl a nelogicky odpoví ,, Ano, tento vlak jede až do Prahy''.
Muž přede mnou se zatváří trochu zmateně. Průvodčí si s klidem v duši odejde. Mě zalije vlna studu za to, že jsem nesebral odvahu mu říct, kdy do té Prahy přijedeme. Namísto toho jsem si ho začal jen prohlížet. Zaujaly mě jeho hispánské rysy. Na sobě má béžové tříčtvrťáky. Takové ty víceúčelové s několika kapsami na každé straně. Zešedlou, kdysi bílou, košili. A vestu v tmavší béžové barvě, bez rukávů, s velkým výstřihem do V a se dvěma náprsními kapsami a dalším párem kapes pod nimi. V tváři již měl první vrásčité známky stáří. Jeho kulatý obličej byl lemován středně dlouhými, vlněnými vlasy, které měly stejnou barvu, jako jeho kaštanové oči.
Hromadily se mi v hlavě myšlenky : Odkud asi je ? Je to snad cestovatel ? Určitě je z jižní Ameriky! Jak dlouho cestuje ? Jaké příběhy asi skrývá, jeho deník ? Rozhodl jsem se, že se s ním musím dát do rozhovoru, i když jsem se trochu obával. Ale chtěl jsem si ještě po cestě do Prahy na chvilku zdřímnout. Trochu hloupě jsem si tedy sám sobě řekl, že jdu spát, protože když se s takovým člověkem začnete jednou bavit, těžko se už přestává. Slíbil jsem si, že za Plzní se s ním dám do řeči a zavřel jsem oči.
Toto čiré zlo se odehrává před Deutsche Bahn Fahrkartenautomat na nádraží v bavorském Schwandorfu (česky labutí vesnice, ale věřte mi, že nevím, proč tohle město, bez výskytu jediné labutě, tak pojmenovali...). Čekám na to než mi vyjede lístek a když konečně vyleze, včetně několika stvrzenek, usednu na lavičku. Vedle sebe položím svou krosnu. A vychutnávám si pocit svobody, tolik tížený pro každého dospívajícího mladého muže. Společně s lehkou nervozitou, jenž zřejmě vždy přijde před dobrodružstvími, na která se vydáváme. Vedle mě si hraje tlupa arabských dětiček a já očekávaje příjezd vlaku se snažím představit, jak tenhle výlet může asi dopadnout.
Koleje zařinčí. To zrovna přijíždí nechvalně proslulý vlak, na který čekám : Alex. Domnívám se, že jeden z nejhůře vybavených mezinárodních expresů, kterými české i německé dráhy disponují. Zcela určitě, pak ale drží prvenství jako vlak s nejvíce opilými německými turisty, co fandí levnému alkoholu v Čechách.
Vlak zabrzdí a já intuitivně nastupuji do jednoho z posledních vagónů - vždy je tam méně lidí. Naopak uvnitř soupravy nasednu hned do prvního poloprázdného kupé. Zavřu za sebou dveře a začnu provádět sekvenci rituálů, jako je kontrolování účesu, vybalení knihy, či rozmotávání sluchátek. Proklínání okna co se nedá otevřít. Ukládání krosny nad hlavu, její zpětné sundání, protože člověk na něco vždy zapomene. Ukládání krosny, po druhé. A po pár minutách kontroluji, jestli mé zavazadlo opravdu nemůže vypadnout a poranit některého z mých spolucestujících. Následně co všechny rituály 2-3x zopakuji, si konečně spokojeně sednu.
Všimnu si, že sedím v kupé se starší podřimující dámou a mužem začteným do nějakého deníku. Oběma v ten moment nevěnuji žádnou další pozornost. Nasadím si sluchátka, pustím hudbu. A za znění mé oblíbené písničky na mě brzy dolehne únava a usnu.
Někdo mě vzbudí lehkým poklepáním na rameno. To mi jen již nepodřimující dáma oznamuje příchod průvodčího. S nadšením zjistím, že na mě promluvil česky. Koupím si jízdenku do Prahy a ještě celý rozespalý a zmatený, se ho zeptám kde už jsme. Suše a stroze mi odpoví. ,,Domažlice''.
Moji pozornost zaujme anglicky mluvící muž, co sedí přede mnou. Zrovna ukazuje průvodčímu svojí jízdenku a anglicky se ho ptá na to, kdy dojedeme na hlavní nádraží v Praze. Ten se tváří, jako by mu rozuměl a nelogicky odpoví ,, Ano, tento vlak jede až do Prahy''.
Muž přede mnou se zatváří trochu zmateně. Průvodčí si s klidem v duši odejde. Mě zalije vlna studu za to, že jsem nesebral odvahu mu říct, kdy do té Prahy přijedeme. Namísto toho jsem si ho začal jen prohlížet. Zaujaly mě jeho hispánské rysy. Na sobě má béžové tříčtvrťáky. Takové ty víceúčelové s několika kapsami na každé straně. Zešedlou, kdysi bílou, košili. A vestu v tmavší béžové barvě, bez rukávů, s velkým výstřihem do V a se dvěma náprsními kapsami a dalším párem kapes pod nimi. V tváři již měl první vrásčité známky stáří. Jeho kulatý obličej byl lemován středně dlouhými, vlněnými vlasy, které měly stejnou barvu, jako jeho kaštanové oči.
Hromadily se mi v hlavě myšlenky : Odkud asi je ? Je to snad cestovatel ? Určitě je z jižní Ameriky! Jak dlouho cestuje ? Jaké příběhy asi skrývá, jeho deník ? Rozhodl jsem se, že se s ním musím dát do rozhovoru, i když jsem se trochu obával. Ale chtěl jsem si ještě po cestě do Prahy na chvilku zdřímnout. Trochu hloupě jsem si tedy sám sobě řekl, že jdu spát, protože když se s takovým člověkem začnete jednou bavit, těžko se už přestává. Slíbil jsem si, že za Plzní se s ním dám do řeči a zavřel jsem oči.
Komentáře
Okomentovat