Cestovatel dneška

          Abych završil tohle krátké vyprávění o kraťoučkých příhodách z Německa, musím vám ještě napsat, jak dopadla cesta vlakem domů.  Ten odstavec co právě čtete, dopisuju asi o měsíc později, doufaje, že si všechno ještě pamatuji, ale to píši jen tak mimochodem.           Vzpomínám si, že ten den, ač bylo ještě jaro, byl ve vlaku hrozný hic. Asi jako ve skleníku na Sahaře. Četl jsem si knihu Paula Coelha. Brazilského bestsellerového autora. Posléze přemítal nad poselstvím jeho knížky. Konečně jsem měl chvíli času pro sebe samotného a knížku, kterou zrovna čtu. Na dalším nádraží do vlaku nastoupila gruppe německých Volks. Povídám vám, byla to pořádná skupinka. Napočítal jsem jich asi pět plných kupé a ještě několik noh, co nespočinuly a pořád sebou někudy šoupaly. Tož to, že jich nastoupilo tolik, by ještě nevadilo, ale průser byl v těch dvou sudech plných pěnivého nápoje, flaškách rumu a stereo soupravy, která by ozvučila menší koncert.         To všechno si vzali sebo

ZÁŽITEK S NEJMENOVANÝM NÁRODNÍM DOPRAVCEM  První květnový týden jsem strávil v Německu. Už cesta byla nádherná. Na nádraží u okénka, kde se prodávají lístky, jsem zaplatil jízdenku do druhé 2 třídy. V Hranici na Moravě bylo toho dne velmi parno a já nastupoval na rychlík, jenž jel až do Prahy. Neštěstí, které se na mě v poslední době lepilo (absolutně netuším proč), zařídilo, aby všechny vagóny byly nacpané k prasknutí až k záchodům u vchodových dveří. Všechny místa v mé cenové kategorii byla obsazená, ale naštěstí mi byl nabídnut úžasný kompromis. Schod u dveří, kterými procházeli na každé zastávce desítky lidí. Opěradlo jsem neměl a záda nebylo možno opřít o stěnu, kvůli neustále se tam a zpět pohybujícím posuvným dveřím, které propojovaly jednotlivé vagóny. Tak jsem musel vydržet celou cestu, ale to nebylo všechno. Zadarmo mi byly poskytnuty služby navíc. Jako bezprostřední přístup k WC. Ruch cestujících, kteří mě i v té nejtemnější chvíli, jako třeba když jsem