Příhody z cest #1 Hajlující mladík

ZÁŽITEK S NEJMENOVANÝM NÁRODNÍM DOPRAVCEM 

První květnový týden jsem strávil v Německu. Už cesta byla nádherná. Na nádraží u okénka, kde se prodávají lístky, jsem zaplatil jízdenku do druhé 2 třídy. V Hranici na Moravě bylo toho dne velmi parno a já nastupoval na rychlík, jenž jel až do Prahy. Neštěstí, které se na mě v poslední době lepilo (absolutně netuším proč), zařídilo, aby všechny vagóny byly nacpané k prasknutí až k záchodům u vchodových dveří. Všechny místa v mé cenové kategorii byla obsazená, ale naštěstí mi byl nabídnut úžasný kompromis. Schod u dveří, kterými procházeli na každé zastávce desítky lidí. Opěradlo jsem
neměl a záda nebylo možno opřít o stěnu, kvůli neustále se tam a zpět pohybujícím posuvným dveřím, které propojovaly jednotlivé vagóny. Tak jsem musel vydržet celou cestu, ale to nebylo všechno. Zadarmo mi byly poskytnuty služby navíc. Jako bezprostřední přístup k WC. Ruch cestujících, kteří mě i v té nejtemnější chvíli, jako třeba když jsem usínal, udržovali při vědomí, že nejsem sám. Zvýšená intenzita zvuků z rachotícího vlaku. Povinné protažení na každé stanici. A děti hrající si hned vedle mě.

OBRÁZEK Z NĚMECKÉHO MĚSTA

Druhého května bylo modré nebe bez mráčků. Slunce pražilo na lesknoucí se střechy domů a hlavy spěchajících lidí. Navštívil jsem svého kadeřníka. Je to Kurd. Ostříhal mě sice velmi pěkně, ale pak vytáhl břitvu a začal na mě něco Německy povykovat. Nerozuměl jsem mu. Dostihl mě strach. Začnu máchat rukama. A Řeknu vyděšeně. ,,Nein. Nicht. Alles gut danke!'' On pochopí, že jeho větě nerozumím. Vezme kudlu a začne dělat, jakoby s ní přejížděl po svém krku. No myslíte, že mě to uklidnilo? Začal jsem být ještě více hysterický. Otočím se na svou německy plynně mluvící maminku. Dostane se mi od ní překladu. A dozvím se, že mě ten mladý Kurd chce jen oholit. Omluvím se. Souhlasím. A spokojený s výsledkem odcházím. Poté jsme šli vybrat peníze do německé Sparkasse, taková obdoba české Komerční bank. Velice mě tam překvapily instrukce pro výběr z automatu, které byly v arabštině. Nebudu dlouho obkecávat. Obrázek mluví sám za sebe.







 HAJLUJÍCÍ MÍŠENEC A O LÁSCE

Další den jsme v krásných dlážděných ulicích v centru města Schwandorf hledali otevřenou kavárnu. Před námi šla rozlehlá parta německých puberťáků. Bylo jich snad patnáct. Kluci i holky různých barev a vyznání, tak jak jsou na to v Německu už zvyklí. V čele pokřikujícího davu šel obézní a špatně učesaný kluk. Vypadal jako míšenec Turka s Němkou nebo Turkyně s Němcem. Najednou projela kolem sanitka a já nevěřícně hleděl, jak na ní začal hajlovat. To se mě s mamkou moc nelíbilo a chtěli jsme skupinu nějak obejít, protože šli pořád stejně hlučně před námi. Úzké ulice v centru naneštěstí zařídily, aby jsme se za nimi museli loudat i nadále.
Zhruba po dvě stě metrech pomalé chůze jsme došli společně s partičkou k otevřenému podniku. Čtyři z nich si sedli na chodník před prosklenou fasádu. Zřejmě jim ještě nebylo osmnáct a čekali, co donesou ostatní. Zbytek šel společně s námi dovnitř. Objednal jsem si ovocné pivo a velice zvědavě  pozoroval chování těch čtyř, co seděli venku na zemi. Mezi nimi byl náš obtloustlý hajlující hrdina, celkem pohledný mladík a dvě slečny. Míšenec se choval poněkud agresivně. Pořád objímal holku, která se netvářila zrovna šťastně. Prudce gestikuloval. A občas vztekle kopal do obrubníku. Už jsem na něho chtěl vyletět, ale naštěstí se zrovna rozhodli odejít a pohled na partičku roztěkaných dětí brzy vystřídal obrázek mladého zamilovaného párečku, který ve mně svým dlouhým polibkem vyvolal nostalgické vzpomínky. Zbytek večera proběhl v klidném duchu.