Přihody z cest #2 Párty ve vlaku ?

          Abych završil tohle krátké vyprávění o kraťoučkých příhodách z Německa, musím vám ještě napsat, jak dopadla cesta vlakem domů. 

Ten odstavec co právě čtete, dopisuju asi o měsíc později, doufaje, že si všechno ještě pamatuji, ale to píši jen tak mimochodem.

          Vzpomínám si, že ten den, ač bylo ještě jaro, byl ve vlaku hrozný hic. Asi jako ve skleníku na Sahaře. Četl jsem si knihu Paula Coelha. Brazilského bestsellerového autora. Posléze přemítal nad poselstvím jeho knížky. Konečně jsem měl chvíli času pro sebe samotného a knížku, kterou zrovna čtu. Na dalším nádraží do vlaku nastoupila gruppe německých Volks. Povídám vám, byla to pořádná skupinka. Napočítal jsem jich asi pět plných kupé a ještě několik noh, co nespočinuly a pořád sebou někudy šoupaly. Tož to, že jich nastoupilo tolik, by ještě nevadilo, ale průser byl v těch dvou sudech plných pěnivého nápoje, flaškách rumu a stereo soupravy, která by ozvučila menší koncert.
        To všechno si vzali sebou do vlaku, načež nastala pravá německá Zug Party. Hudba se zapnula. Sud narazil. Ženský jásot a smích započal.

            V celém vagonu bylo pouze jedno kupé, ve kterém neprobíhala oslava.V tom jsem seděl jenom já a cizí paní, již důchodového věku. Nasadil jsem si sluchátka a pustil hudbu, která všechno jejich řádění přehlušila. Po chvilce mi z toho bylo velice trapně. Vstal jsem a už jen kvůli té starší paní jsem je musel jít nějak uklidnit.
          Dveře se rozletěli a mě okamžitě zalehlo v uších. Mé ušní bubínky pocítili sílu zvuku dosud tlumeného. Neuvědomil jsem si, jak moc prosklené dveře v kupé vlaku dokáží redukovat zvuk z vnější. Stojím na chodbičce a už si v hlavě chystám německé nadávky. Naivně si myslím, že s nimi něco sám svedu. Ujdu pár kroků, ale najednou mě zastaví dusot, jenž se mi ozývá přímo za zády. Instinktivně přirazím svá záda ke zdi a otočím se. Policejní komando. První postupující ozbrojenec mi do ucha zakřičí, abych zalezl zpátky na své místo.
 ,, Padej zpátky, není tu nic k vidění.''
          Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Dokonce i bez mého přičinění.
Hah. Uff. Uslyšel jsem jak si ulevila ta paní, která mi celou cestu dělala společnost. Euforie momentu mě donutila jí oslovit ,, Nechápu proč to udělali. Mohli počkat pár hodin, až vylezou z vlaku a začít oslavu potom přece. ''
,, No hlavně, že už to přestalo. Hele už je vyvádí ven. Vypadá to, že budou muset všichni z vlaku pryč. '' Neřeší mé dilema a svěřuje se starší paní.
,, Tak to je skvělé. Zase budeme mít půlhodiny zpoždění.'' Naštvaně odpovím.
,, A už jsou venku úplně všichni. Hele tam diskutují se strážníkem pane. Hihihi. Podívejte. Tam je jeden v růžovém baletním kostýmku a čurá u stromu.'' Informuje mě.
,, Kde? ''
,, No tam vpravo vidíte?''
,,A už ho vidím, no opravdu. To je blázen.''
Vlak se pomalu rozjel. Na chodbě to páchlo po pivu a váleli se zde kelímky, ale aspoň jsme už jeli.


P.S. Dejte vědět co si o tom myslíte vy :)). Má se žít život opravdu na plný pecky, nebo to jsou jen obyčejní vandalové?