Obraz společnosti v kousku hamburgeru 🍔

Jsem na jedné ze svých vyčerpávajících cest. Vyjel jsem, jako většinou již brzy ráno. Návrat je naplánovaný na pozdní večerní hodiny. K tomu mě ještě čeká hned několik přestupů, přičemž ten nejdelší je v Praze. Do Prahy dorazím ve 12:55 s pravidelným zpožděním třiceti minut, i přes to mám do odjezdu ještě necelou hodinu. A také hlad, který po celém dni bez jídla zesílil. Kvůli riziku, že by další vlak neměl jídelní vůz a já cestoval s křečemi v břiše. Neodolám pokušení a zajdu  si na ,,hambáče‘‘ do fastfood restaurace. S příslibem toho nejlepšího požitku v dané cenové konkurenci. Od americké franšízy známé jako : Král Burgerů.
          Neúčastně stojím u výdeje a čekám spolu s ostatními na objednané Hamburgery. Čas si krátím přemýšlením nad odvěkým problémem nesmrtelnosti brouka. Když v tom ke mně zamíří zaměstnankyně podniku, ve stavu předcházejícím konci směny. Mladá, ještě nestrhaná životem se na mě podívá a usměje, ovšem ne víc, než jí to káže pracovní povinnost. V ruce má papírovou tašku s mojí objednávkou. Podá mi ji a jde se věnovat dalším zákazníkům.
          Najednou se pode mnou začne kymácet barová židle, na kterou jsem si zrovna sedl. Rukama se přidržím jídelního pultíku a srovnám rovnováhu svoji i židle. Roztrhnu si tašku s logem Krále Burgerů a nachystám svoji porci hranolků a šťavnatého, mletého hovězího v housce. Rozpuštěným koncentrátem koly zapíjím svá sousta, když v tom mojí pozornost upoutá mladá, štíhlá slečna s dlouhými, černými vlasy, jež ji zavlají, když si vedle mě sedne a poté ulehnou zpátky na své místo na černém kabátku.
          Minutová ručička stihne sotva jednou oběhnout svůj okruh a z ničeho nic jsou vedle mě už  dámy dvě. Ta druhá, zřejmě japonská turistka, má na rtech sytě červenou rtěnku a obličej jí lemují dlouhé černé vlasy. Začínám být trochu v rozpacích z toho, jak hltám kousky hamburgeru, s rukama od omastku, vedle dvou mladých dívek. Otočím se napřed na mladou Japonku a poté i na dámu v černém kabátku, abych zjistil, jestli na mě nehází opovržlivé pohledy. Uleví se mi, když zjistím, že ne. Obě jsou totiž na svých smartphones. Dáma v kabátku má nasazená sluchátka.
          I přes to, že mě nikdo nepropichuje očima za to, že jím s mastnýma rukama, mě něco trápí. Utřu si ruce a najednou dostanu hroznou chuť oslovit první slečnu. Rozesmutní mě, když si uvědomím, jak nemožný úkol to v té situaci je. Nasazené sluneční brýle, v uších puštěná hudba a v ruce mobil (asi odepisuje na zprávy). Přesunu svojí pozornost na druhou z dam, která si rovněž krátí čas na mobilních aplikacích. Zavládne mnou pocit stísněnosti. Uklidnění naleznu v dalším soustu svého oběda.
          Ve vnitřku budovy pražského nádraží nade mnou proletí holub. To mi zrovna nepřidá na chuti. Jakoby na jeho povel, se otočím kolem své osy. Zkontroluji své okolí a po otočce před sebou spatřím zvláštní stvoření. To zvláštní stvoření má prasečí tvářičku a vypouklá lesklá očka. Postavu jako soudek. Ruce vlající špekáčky. Na hlavě čertovy kudrlinky. No celkově nevzhledné ženské vzezření. Naplňující nevkusem a menším pohoršením. Po chvilce potom co se ta žena zakousne do mastného hamburgeru, si řeknu: ,A dost!‘‘. 
     Stočím pohled k dalšímu stolu, ale co mé oči nevidí. Naproti sobě sedí dvě Japonky. Samy dvě, úplně osamocené, u jednoho stolu v cizí zemi. Dvě kamarádky, které jely poznávat odlišné kultury, nové lidi, města, pokrmy. Plné dojmů a pocitů, jenž by měly prožívat spolu, ale na místo toho si píší s někým jiným na svých mobilech. Pozoruji je. Pořád se spolu nebaví. Už to trvá celou věčnost. Každá z nich je jak ve vlastní cele, sama v sebe uzavřena, hledající útočiště v jiném světě. Všechny své zážitky, jenž se v ní za poslední den nahromadily,  posílá dalším ,,vězňům obrazovek'', k nimž má paradoxně blíže, než ke své přítelkyni sedící na proti ní, jež prožívá stejné pocity a  je plna podobných zážitků. ,,Jak jen je těžké odejít z vězení ukovaného vlastníma rukama.'' Říkám si.
          Ve velkém městě jako je Praha nikdy nevíte, jestli se za vámi neohání nějaký vrah nebo zloděj. Z pudu sebezáchovy se otočím za sebe a zkontroluji své okolí. To co však spatřím není žádný kapesní zlodějíček ani vrah, ale i tak strnu celý zděšen. Stojí tam starší paní. Něčí babička. V jedné ruce má smartphone. Druhou drží u těla. Uprostřed všeho člověčenstva je tam sama jako kůl v plotě, ale co mě mnohem víc zaráží je její ztřeštěný pohled - nepřítomný výraz. Dívající se do neznáma. Vracející zpět do časů jejího mládí, prvních lásek, školy, svatby, první práce, nebo ke svým hystericky plačícím dětem, které ne a ne přestat. V tomhle stavu pomatenosti setrvá ještě několik minut, a potom mi natrvalo zmizí z očí. A ve mě přetrvává zklamání z lhostejnosti těch, co k ní seděli nejblíže, nepomohli ji a neoptali se.