Co všechno se může přihodit na nádraží !

          Sedí dva propocení muži na letišti v San José. V místním tropickém klimatu je velmi horko. Tak si dávají panáky tequily, no alespoň dodržují pitný režim a nemají strach z letu, který je čeká. Jeden z nich je můj otec. Ten druhý. Dobrý a zkušený muž mu povídá, že svět je všude stejně plný bláznů. Časem si to moudro převzal a velice si ho oblíbil, tak se dostalo až ke mně. Dospívající, mladý muž sice může s radami svého tatínka nesouhlasit, pakliže dojde k vzácné souhře hvězd, vesmíru a lidské mysli, tak s nimi souhlasí, ale k úplnému pochopení dojít nemůže, k tomu musí něco prožít.

         Pokud chcete potkat blázna, tak je nádraží pro vás to pravé místo. Zhruba za hodinu se i na takovém maloměstském nádraží vymění desítky cestujících, několik bezdomovců, pár skvader ,,místních hooligans s rovnými čepicemi‘‘ nebo nezaměstnaných mladíků z bytů u nádraží.
        Čtu si a čekám na vlak. Nalevo od sebe mám položenou svou krosnu, když v tom si ke mně zprava přisedne útlý, snědý chlapec. Počne mě svýma kaštanovýma očima zkoumat od hlavy až k patě. Po chvíli mě začne svým pohledem tížit. Začnu být velice nervózní, potom co se ke mně ještě  o kousek blíže přisune. V tom na něho celý nevrlý pohlédnu a on se přestane přibližovat. Pochopí, že si na něho dávám pozor a odejde. Já se poklidně vrátím ke čtení.
        Jak ten čas běží z podchodu se přiřítí parta běžkařů. Oddělí se z ní menší partička a ta si ke mě přisedne. Jejich společnost mi je příjemná. Vedou celkem inteligentní konverzaci o správném postupu při voskování běžek a materiálech z kterých se vyrábějí.
        Z ničeho nic se objeví sinalý mladík s hnědými, neučesanými vlasy a svým psem. Sedne si k nám a začne všechny bez skrupulí vtíravě pozorovat. Ostatní zřejmě jeho pohledu nevěnují tolik pozornosti, ale mě začne brzy nahánět hrůzu. Naštěstí se celá skupinka zvedne a odejde na svůj vlak Já se nenápadně zvednu a v tom okamžiku zmatku vystřelím z lavičky.
        Zajdu si koupit kávu. S kávou jdu do čekárny. Pořád mám ještě asi pětadvacet minut, než mi pojede vlak. Pohodlně se usadím a vrátím ke své knize. Po pár minutách mě ale něco vyruší. Na vnitřní straně lýtek ucítím slabé a tlumené bouchání psího čenichu. Zvednu zrak. Pohlédnu do tváře toho zvláštního, zsinalého mladíka, kterého jsem dříve toho dne potkal. Jsem celkem unavený a tak mu řeknu hrubě ať si na psa dává pozor. Mladý muž si přitáhne psa k sobě a usadí se vedle mě. Začne seškrabávat pečeť z flašky levného rumu a zeptá se mě.

   ,,Co čteš ?‘‘

   ,,Krakatit, od Čapka,‘‘ odpovím.

   ,,Taky rád čtu,‘‘ řekne pyšně.

   Uštěpačně se podívám napřed na něho, na rum a následně zase na něj a odpovím mu, ,,Jó, čteš ? Aha, ale jen etikety na flaškách co ?‘‘ Evidentně ho má ironická poznámka uvede do rozpaků. Podrážděně se na mě podívá a hlasitě mi řekne ,,Já, ale fakt čtu, víš?‘‘. Momentu vládne napětí. Uvědoměním si mladíkův inteligenční deficit. Usměju se a řeknu mu ,,Však jo, hlavně klid. Dělám si jenom srandu.‘‘ Odfrkne si a otočí se na svého parťáka, který přišel s ním. Oba dva se začnou smát. Přestanou a otočí se na partičku dětí, které si povídají a čekají na vlak. Mladík ke mně začne promlouvat. Zvedne hlas, aby bylo jasné, že ho slyší každý v čekárně. ,,Vidíš ty před námi ? Všichni se bojí, srabi.‘ Zamává na ně flaškou. Vskutku, děti se na něho velice nečekaně vyděšeně podívají. Je mi zle a trapně. Zatím ještě zcela nechápu jeho záměry, tedy jestli jeho chování alespoň nějaké má. Řekl jsem mu, ať je nechá na pokoji, že to jsou ještě děti. Pokračoval ve své provokaci. Otočil se na mladého muže oblečeného v kostkované košili a modrých riflích, který seděl sám a již nějakou dobu poslouchal ze svých sluchátek hudbu a chatoval na mobilu.

   ,,Podívej se na něho, jak všichni ostatní pořád jen ťuká a ťuká do smarthphone a má sluchátka na uších, jako nějaký autista. Ani do očí se ti nepodívá, ty se se mnou alespoň bavíš.‘‘

          Došlo mi, o co mu jde. I mě občas trápí uzavřenost lidí a jejich závislost na sociálních sítích. V tomhle mu rozumím, i přes to že se chová jako blázen. Přitakal jsem mu. Po chvilce mlčení si začal dobývat zpět svoji pozornost. Přehazoval flašku z ruky do ruky a hrál si s ní. To mě nijak nezneklidňoval. Nevšímal jsem si ho, ale pak ji chytnul za hrdlo a začal s ní máchat kolem sebe a křičet.

   ,,Co kdybych s ní švihnul vo zem?‘‘

   ,,Chceš hodit s láhví vo podlahu, proč ?‘‘

   ,,Proč ne? Jen si představ, jak by se tu mezi všemi roztřískla.‘‘

   ,,Ale vždyť by to byla škoda, nemyslíš ?‘‘ zkouším mu argumentovat, aby to nedělal.

   ,,Klid, dělám si jen srandu, až takový blázen nejsem,‘‘ začal se se svým kamarádem smát.

Nechápal jsem moc jejich humor, spíš jsem za ně všechnu tu trapnost musel prožívat. Pokračuje.

   ,,Víš kdo vymyslel elektřinu?‘‘

   ,Nevím.‘‘

   ,,Já taky ne, ale jméno není důležité. Byl to blázen, chápeš? Byl to někdo, kdo vystoupil ze společnosti, kdo žil sám v přírodě vosamocen. Zkoušel nové nápady a způsoby, i přes to že ho za to měli za blázna, chápeš ? Nikdo normální nikdy nic nevymyslel, protože nikdy nezkusil nic nenormálního.‘‘

          Donutím se nad tím zamyslet. A uznávám, že má v něčem pravdu, i když názor podává velice neuhlazeně, hrubě a povrchně.

   ,,Na tom je něco pravdy,‘‘ odpovím.

   On pokračuje ve svém monologu.,,Chodím rád do přírody. Víš ? Rád maluju krajinu. ‘‘    ,,Panoramata ?‘‘

   ,,Jo, jo panorama. Rád celý den ležím v trávě, maluju a přemýšlím nad životem. Protože jenom tak jednou něco vymyslím, víš?  Jako ten člověk, co vobjevil elektřinu.‘‘

          Poslouchám ho a přikyvuji mu, protože v diskuzi s ním přejít nechci. Neodpovídám mu, a proto zase změní téma. Tentokrát mi začne představovat jeho kamaráda.

   ,,Podívej se na něj. Tohle je Max. Už třetím rokem krade na nádraží v Zábřehu. Je dobrej, ale nikam se za ty roky neposunul. Celou tu dobu se živí tím samým, ale je v tom fakt machr. Ještě ho nikdy nechytili.‘‘

          Jsem z toho trošku v rozpacích. Neodpovídám. Po chvíli se začnou smát. A ten první šeptá tomu druhému. Snažil se, abych ho neslyšel, ale já je slyšel. ,, Ty máš naděláno, co ?‘‘ - ,,Ne ty máš naděláno, vidím ti to na očích!‘‘. Když jsem zaslechl tohle, měl jsem už dost. Zvedl jsem se a hbitě odešel.