Čeho se lidé v Německu tolik bojí?

Co uslyšíte s příchodem západu slunce? Uslyšíte zpěv ptáků. Šustící listí, jenž rozhoupal letní vánek. Kolem poletující mušky či cvrkot cvrčků. V duši naleznete klid. Zažijete znovu ten pocit blaženosti, který nebe zrudlé zapadajícím, bíložlutým kolosem přináší.
Pro Německý večer je typický ještě jiný zvuk. Cvak. Cvak. Skřííp. Bum. Zapadnou těžké plastové (nebo dřevěné či plechové) rolety, které zakryjí celou plochu okenní tabule. Namísto průhledného okna (spojení vnitřku a venku, domova a okolí, čerstvého vzduchu a vůně pečení) uvidíte pouze hrubý a neprůbojný štít. Štít, který dodává domu vlastnosti středověké pevnosti. To znamená, že stěží lze vidět ven a dovnitř vůbec.

Výhodou takových rolet je zcela určitě soukromí a bezpečí, které přináší. Na druhou stranu si říkám. ,,Čeho se lidé v Německu tolik bojí?'' Nevím. Dnes večer to už nezjistím. Nicméně doufám, že to není jejich povahou, mentalitou nebo postojem k životu, protože to by byla škoda národa.
Naopak věřím prostě tomu, že kdysi žil byl jeden starý, osamělý, životem zničený Hans, kterého netěšilo nic včetně radosti druhých. Nerad se díval, jak ostatní z chutí žijí svůj život a nejvíce nesnášel mládí. Právě pro jeho bujaré veselí a sílu. Jednoho krásného dne to už nevydržel a okna si zaroubil prkny. Ani smutný, ani šťastný nakonec zemřel sám ve svém domě. Ostatní neviděli jeho samotu a mysleli si, že je spokojený. Tak se po něm začali opičit. Z praktičnosti vynalezli stahovací rolety namísto prken. A od té doby mají od stmívání do svítání domy v Bavorsku zatažené rolety.