Kodaň-Malmö trip #1 Somálský uprchlík na cestě přes Öresund

Čtvrtek 20. září 2018

     S bráchou sedíme namáčknutí jak párek sardel v konzervě společně s dalšími třemi cizími sardeli něžnějšího pohlaví, jež se i přes své děsné nepohodlí radují, neboť cestování je naplňujícím a svobodným únikem z každodenní reality. Hledíme na pláště turbín motorů, které jakoby byly našroubované jen tak na oko, jelikož na můj vkus hučí víc, než je zdrávo a letadlo se čas od času ponořuje do záchvatů vibrací.
     Výhledem z okna spatřím přibližující se zeleno-šedivou pevninu, obří komplexy budov terminálů, větší a bytelnější letadla připravená k odletu. Kromě toho zřím ledové modročerně zbarvené vody Öresundu, které ve mně vyvolají paniku. Obzvlášť, když si uvědomím, že kodaňská runway se táhne poměrně jen malý kousek od pobřeží.
     ,,Kristova noho! Naše letadlo je strašně nízko, vždyť na to pitomý pobřeží nemůžeme nikdy doletět. Co dělá pilot? To zase letíme s nějakými Mongoly?'' V ten moment můj mozek začal popírat existenci jakýkoliv moderních naváděcích zařízení a i kdyby ne, tak neuvěří, že zrovna tenhle létající vrak jimi disponuje. Čím dál víc se přibližujeme k přistávací dráze, ale také směrem k hlubokému dnu dánské úžiny.
     Napětí mnou prorůstá a připadá mi, jako bychom byli snad jen padesát metrů nad hladinou. Začátek runwaye pod námi ne a ne se objevit, což mě nutí zavřít oči, stisknout opěradla svojí sedačky a vsadit vše na znovuobjevenou víru. ,,Panebože, panebože, panebože... .'' V tichosti si sám sobě šeptám a netrpělivě očekávám prudké škubnutí letadla, jenž by bylo způsobeno nárazem čumáku našeho krasavce o mořské vlny. Před svým zrakem si promítám svůj dosavadní život. Přemýšlím nad neuklizeným nádobím. Neočekávám jakoukoliv záchranu. Uvěřím v neodvratitelnost osudu, který mě čeká, když v tom se přede mnou rozsvítí jasné světlo a zazní hluboký hlas. Byl to náš mongolský pilot a zelená kontrolka : prosím odepněte si pásy.

     Kodaň je krásné město s velikým letištěm plným obchodů s přemrštěnými cenami, moderním metrem a nesympatickým počasím. Toť asi mé první dojmy. Druhý dojem na mě udělala dánská koruna, svobodomyslnost lidí, všudypřítomné modrooké blondýny a dlouhé široké kanály vyšperkované překrásnými loďkami. Na třetí a čtvrtý dojem si již nevzpomínám, což mě mrzí.

     Musím vyzdvihnout Christianshavn, který se svou romantikou a estetičností nenechá jedno oko suché. Architektonické dílo kodaňské opery. Supermoderní byty s vjezdem pro lodě namísto garáží pro auta. Kristiánii se svými hipíky, Nepálci, marihuanou a krásným pouličním uměním i originální architekturou, jež tkví v anarchistickém uspořádání tohoto ekonomicky soběstačného mini státečku. Dánské puberťačky zpívající ,,My hearth will go on'' při mé odpočinkové pauze s nohama visícíma nad vlnící se modří jednoho z kanálů. S pohledem na lanový roztomilé plachetnice a se všemi těmi pocity ve svém srdci. Tak taková by ve zkratce byla první návštěva Kodaně, z níž jsme se vrátili zpět na Københavns Kastrup Lufthavn.

     Nad letištěm svítí ostré slunko, které, jak se zdá, není s to vyhřát tuhle severskou zemi ani trochu. Od moře fouká mocný vítr a občas zahučí motory přistávajících a vzlétajících letadel.   Ztrhaný cestou si sednu na zem a opřu se o svůj těžký kufr. Vedle mě stojí můj bratr Martin a balí si levný tabák do cigaretového papírku. Společně s námi tu na dálkový autobus, který nás má odvést do Malmö, čeká ještě jeden postarší pár a mladý muž v obleku s černým koženým attache kufříkem. Momentu vládne skličující melancholie podzimu.
     Loket ruky podpírající mou klimbající hlavu se znenadání sklouznul po vyleštěném povrchu okenního skla autobusu a vytrhl mě ze stavu malátnosti, jenž mnou cloumal. S libostí jsem se protáhl a zívnul si. Spalo se mi opravdu dobře a sedačky byly měkké, ale byl jsem rád, že jsem se probudil. Zrovna jsme totiž vyjeli z tunelu navazující na Öresundský most. Výjev to byl úchvatný. Přede mnou se začala napínat ocelová lana na dva páry obřích nosných sloupů. Most se vinul jak pohozený kočičí ocas a v dálce (ve Švédsku) se schovával do tajuplné mlhy. Hluboké moře bylo všude kolem nás. V tu chvíli jsem k němu cítil velký respekt.

     Zelený autobus zaparkoval na parkovišti u malého celničního domečku vedle dálnice, již v sobě skýtá planina zarostlá trávou a několika zakrslými křovisky. Z celnice vychází dlouhonohá blonďatá Švédka s nebesky modrýma očima a přísnými skandinávskými rysy. Společně s ní si to štrádují další dva plně ozbrojení švédští celníci : černovlasý urostlý mladík a fit zrzka s několikero pihami na tvářích a čele. Uvědomím si, že jsem si zapomněl vzít z kufru svůj cestovní pas. Běžím lámanou němčinou řidiči říct, jestli by mi mohl otevřít kufr. Zjevně něco Švédsky zakleje a vyhoví mému přání. Vyhrabu svůj pas. Spěšně se vracím do autobusu. Celník se na mě zamračí, ale nechá mě si sednout zpět na své místo.
     Dovnitř přistoupí ta pěkná zlatovlasá celnice a postaví se k mému sedadlu. Usměju se na ni, ale úsměv neopětuje. Rázně mi naznačuje, že s ní žádná sranda nebude. Požádá mě a Martina o passports. Podáme jí je. Zašklebí se a povídá.
,,Are you brothers?''
,,Yes, we are.''
,,Alright and how long will you stay in Sweden?''
,,Just four days, we are on trip.''
Přísně si nás změří a praví. ,,Well, everything is ok.''
     Odejde a začne kontrolovat muže sedícího za mým bratrem. Unaven se opřu o opěradlo přede mnou. Přemýšlím, co všechno nás dnes ještě čeká. Těším se na masové koule v pravé Švédské IKEI, na které bych si chtěl dnes večer zajít. Pak si vzpomenu na tu přísnou, ale krásnou dlouhovlasou blond policistku, která měla tak akorát vysportovanou postavu s hladkou pokožku na obličeji, v němž se schovávala dvě jemně modrá líbezná očka. Rozjímám i nad tím, kolik jsem jich dnes už takových viděl a jak je možné, že v těchto skandinávských monarchiích jich mají potomci Vikingů tolik. Ach, kdyby jenom nám náš praotec Čech pár takových také zanechal.
     ,,Pocházím ze Somálska.'' Tahle věta vyřčena z úst muže sedícího za námi mě vytrhla z mých myšlenek. Najednou u něj stáli obě celnice. Blondýna ho zřejmě vyslýchala a druhá něco hledala na mobilu. Mladík v neprůstřelné vestě jistil dveře autobusu.
,,Proč jedete do Švédska?''
,,Na výlet za rodinou.'' Odpoví bez odporu.
,,Kdo z vašich příbuzných má trvalé bydliště v naší zemi?''
,,Moje sestra.''
,,Mohl byste jí zavolat?''
,,Co prosím?'' Byl překvapen.
,,Ptám se jestli na ni máte telefonní číslo,'' vysvětlila mu a uviděla v jeho očích podvolení, ,,prozvoňte nám ji prosím.'' Začal projíždět svůj Samsung. Mezitím kráska pokračovala se svým výslechem.
,,Jak jste se sem dostal? Máte pas? Vytáhněte ho,'' vytáhl ho a zaměstnankyně celnice v něm začala listovat, ,,přešel jste středozemní moře přes Maroko? Ne? Opravdu? Kudy potom? Přes Itálii?''
,,Ano, přes Itálii.'' Odtušil a podal jim svůj telefon. Ty si ho vzaly a zkoušely volat s jeho příbuznou.
,,Nebere to. Prozvoníme jí ještě později. Takže jste se sem nedostal přes Maroko?'' 
,,Ne.''
,,To je dobře.'' (Tázal jsem se sám sebe, proč jí to Maroko leží tolik v žaludku.)
,,Cestujete sám?''
,,Ano.''
,,Jak dlouho plánujete setrvat na vašem ,,výletu''?''
,,Asi pár týdnů.''
,,Máte už koupenou zpáteční jízdenku?''
,,Ne''
,,Proč?'' Nepřestávala na něj stále více naléhat.
,,Nevím přesně, kdy se chystám vrátit.'' Druhá celnice mezitím vzala telefon, vylezla z autobusu a začala někomu volat.
,,To je ale zvláštní,'' pustila se do něho sarkasticky, ,,proč ne?''
,,To prosím vás záleží na mé sestře.''
,,Aha,'' nenechala si namazat med kolem huby a stupňovalo se její doléhání, ,,máte u sebe nějakou hotovost?''
,,Přibližně dvacet euro a nějaké drobné.''
,,To není na cestu zpět dostatek, že? Máte založený bankovní účet?''
,,Ano.''
,,Kdy a kde jste si ho zařídil?''
,,V Itálii.'' Opáčil. Modrooká blondýna se nad touto poznámku zřejmě udivila, jelikož jí trvalo nezvykle dlouho dobu, než položila další otázku.
,,Jaký je finanční stav vašeho bankovního účtu?''
,,Prosím?'' Tentokrát se divil on.
,,Kolik na něm máte peněz?''
,,Nevím.''
,,A máte dost peněz na cestu zpět?''
,,Asi ano''
,,Asi?''
,,Ano mám, když tak mi pomůže má sestra.'' Hájil se.
     V tom okamžiku po schodech vyskákala rusovláska i se svým mobilem a začala o něčem důležitém informovat svoji kolegyni, teď už skoro inspektorku, načež obě vyšly z autobusu a mířily si to k celnici. Mladík stále držel stráž u dveří. Byl jsem napjatý a vzrušený děním kolem sebe. S uprchlíky jsem se již setkal hodně krát, ale takový výslech a pečlivou velice neosobní kontrolu jsem jak živ neviděl. Přemýšlel jsem nad tím vším, ale nakonec mě přemohla únava a já jsem stejně usnul.
     Když jsem se probudil, už zas u něj stála. Podle hodinek jsem odhadl, že mohlo od mého usnutí uběhnout asi třicet minut. Za tu dobu se stihla vrátit a nyní s uprchlíkem mluvila. Dříve než jsem se dokázal znovu zaposlouchat, mu podala pas a zmizela. Autobusák zamával mladému celníkovi. Zavřel dveře a s více než hodinovým zpožděním se začal nervózně rozjíždět i se Somálcem.
     Bylo mi teď trochu smutno, neboť jsem zaspal konec rozhovoru. Nicméně je možné, že už ani žádné drama být nemuselo. Třeba jí nakonec opravdu ukonejšil. Ona si ho šla zaznamenat do jakési evidence nebo protokolu. A šmitec. Úplnou pravdu se už nedozvím, avšak útěchu mi naskytly líbivé pohledy na čtvrti Malmö, které odvedly mé myšlenky pryč od tohohle nedořešeného případu.

Doslov

     Toť pravdivá zpráva zapsaná v povídce o jedné z událostí, jež sebou přinesla uprchlická krize ve Švédsku. Událo se to ve stejném čtvrtletí, v němž řádili ,,gangy'' uprchlických výtržníků v Göteborgu a Stockholmu. Zapalovali auta na veřejných parkovištích apod. . Údajně prý rapidně stoupl poměr znásilnění ve Švédsku a to se začalo stávat více nebezpečnou zemí. Je třeba si uvědomit, že cokoliv co je napsáno v novinách může být zveličeno a zdramatizováno. Přísahám, že po čtyřech aktivně prožitých dnech v Kodani a Malmö byl tento zásah proti uprchlíkům jediný, který jsem zažil a ten byl zřejmě jen preventivní. Ale z toho vyplývá pouze jen to, že situace nemusí být tak dramatická, jak se zdá. Pravdivost zprávy o ganzích a znásilnění nevyvracím, pouze se nad ní kriticky zamýšlím.