Tomáš a alkohol #1 - První sklenička

Tomáš a alkohol

Část I.

První sklenička

     Již uplynul nějaký čas od té doby, kdy Tomáš poprvé okusil alkohol. Bylo to na oslavě jeho osmnáctých narozenin, tehdy si připil se svými staršími bratry a otcem. Ano, je to tak - Tomáš byl do svých osmnácti abstinentem. Jeho chuťové pohárky ovšem dospívaly rychleji nežli on, takže mu chuť několikrát destilované jemné vodky tehdy zachutnala víc, než by si kdy dokázal přiznat.
     Tato zkušenost se velmi brzy začala jevit jako osudnou, neboť ho přiměla ke koupi plechové placatky, do níž začal každé ráno nalévat několik hltů špiritusu - jak tomuto nápoji přezdíval děda našeho hrdiny.
     Chápejme, Tom v té době navštěvoval maturitní ročník maloměstského gymnázia a díky jeho nadprůměrné inteligenci se výuka stala nudnou. Vědom že jeho učitelé nenabyli všechen rozum světa (jak tomu ve svých dětských letech naivně věřil), jimi pohrdal a svým pokryteckým a zkostnatělým způsobem výuky ho vytáčeli. Jakoby chtěl mysl vydezinfikovat z té trpké školní reality, jal se o přestávkách prolévat svůj hltan křišťálovým nápojem.
     Venku se strhl děsný liják. Okapy byly plné vody, až to v nich čvachtalo. Ze stříšky autobusové zastávky stékaly nekonečné čůrky vody. Pod střechou stála parta divně se tvářících kluků, kteří se mačkali, jako ke své mohyle, kolem žlutého plamínku, jenž jim připaloval cigára.
     Ponořen do svých myšlenek a s nasazenou kapucí Tom pospíchal po chodníku hlavní ulicí na odpolední vyučování. Když procházel kolem autobusové zastávky, najednou před něj vyskočila dětská postava a se vší rozjařeností dupla do kaluže jen pár decimetrů od něho. Blátivá voda mu pocákala celé nohavice jeho nových džín. Tom celý zmaten a šokován zastavil a za ozývající se ho smíchu začal chrlit jednu nadávku za druhou. Podíval se, odkud se k němu rozléhá ponižující zvuk jízlivého veselí. Poznal je, byli to kvartáni z jeho gymnázia. Naštván odešel zrychleným krokem pryč s chutí naprášit je rodičům a učitelům. Ještě se k nim otočil a zakřičel: ,,Jen počkejte vy..., až se to dozví pan Marek.''
Nikdy to však neudělal, neboť jakmile pominul hněv, vzpomněl si na jednu ze svých zásad, že bonzovat se nemá.
     Pan Marek, byl třídní učitel, před kterým se jeho kvartáni klepali kdykoliv jen zvýšil hlas, takže Tomova poznámka zanechala na dušičkách značnou stopu.

    Tomášovi spolužáci začali s pitím alkoholu ve výrazně útlejším věku, než začal on během svých osmnáctých narozenin. Pro něho byla dočasná abstinence a důsledné dodržování zákonů projevem životních zásad, jejichž byl zastánce. Tvořil tak svou image. Image, kterou budoval a upevňoval od té doby, kdy byl poprvé s kamarády u jednoho z nich v bytu a on se odmítl přidat k ostatním v jejich počínání. Tehdy mu bylo třináct.
     V oné době ,,prvních experimentů se zakázaným'' Tomáš, v osvobozující touze se odlišit a definovat, odmítl nabízený alkohol. Život plynul dál a on, byť byl velice inteligentní a přátelský, si neuvědomoval veškeré okolnosti, jež ho provázeli s jeho pevným rozhodnutím. Mezi ním a jeho přáteli se projevoval jakýsi odstup, který mu z počátku lichotil, ale postupem času se stával tísnícím a skličujícím. Ukrojil si příliš velké sousto a nevěděl co sním.
     Tomáš se změnil v zarytého blba a nikdo ho nedokázal z jeho sebezničující blazeovanosti vyprostit. On sám si už vůbec nepřipouštěl, že by měl svůj životní názor měnit. Důvodů bylo vícero. Jeho status mu přinášel pohodlí lehce asociálního člověka zbaveného společenských povinností. Ovšem, je vždy nejpohodlnější cesta tou pravou?
     Bylo již příliš pozdě, kdy si to začal sám uvědomovat. Bránila mu v tom jeho tvrdohlavost, jeho nešťastný sklon k pokryteckému chování a neschopnost přiznání si své vlastní (fatální) chyby.
     Pokrytectví bylo natolik silné, že síť, jež kolem sebe začal splétat potřebou se odlišit, síť, která ho věznila jak štvané zvíře, začal považovat za účelnou ochranu před zkaženým vnějším světem. Sám sobě si tím lhal. Lhal si tolik, až se mu jeho přelud stal realitou. Jakoby zcela popřel vlastní intuici. Sebestředný proces zakuklení do vlastního světa byl dokonán a logicky bylo nevyhnutelné, aby se jeho svět zhroutil s přičichnutím k první sklínce alkoholu.

     V Luciině úsměvu se skýtala něha a hlavně víra, kterou ho vždy chtěla zahrnout, tu rozlícenou nesebevědomou dušičku. Za tím úsměvem bylo skryto mnohem více než jenom něha a víra, avšak to zatím zůstávalo skryto a uzamknuto, alespoň na deset zámků. A jelikož to bylo schováno, podlehl jejímu úsměvu, když pravila:
,,V sobotu bude u nás na chatě oslava, nechtěl bys přijít?“
,,Proč ne? Přijdu rád,“ vydal ze sebe a culil se jak zamilované tele, ,,v kolik to začne?“

Pokračování: Oslava a zápletka
...Ke konci dubna 2019