Stačí dva drinky pro trochu štěstí aneb obrázek řecké ekonomiky

Akropolis vyfocena z Muzea Akropole

 „Pozveš mě na drink?“, z vedlejší barové židle se ozval vyzývavý ženský hlas. Otočil jsem se a spatřil skvostnou blondýnu se sladkým pohledem a neskrývanou lascivností v očích. Noha přes nohu ve vysokých podpatcích společně s těsnými šedivými koktejlkami zvýrazňovala pěkně vytvarovanou postavu. Nemohla si nevšimnout mého pohledu, který se na chvíli zabořil do jejích dokonalých křivek. Usmála se a řekla mi, že se jmenuje Nicol.

S Nicol jsme zabředli do povrchního flirtu, který po pár minutách vyvrcholil otázkou, která stejně necudně vybízela jako ta, jež celý hovor začala: „Chtěl by ses trochu pobavit? Stačí, když mi zaplatíš pár drinků.“ „Ne ani ne. Já na to nejsem.“, trochu rozpačitou odpovědí jsem odmítnul pobídku rumunské krásky. V tu chvíli se na mě Nicol začala tázavě dívat a mě bylo jasné, že jsem byl dovlečen do athénského nevěstince.

Acropoli a starý pasák

Vyšel jsem z metra ve stanici Acropoli, která má výstup v dlážděné uličce Makrigiami proložené dvěma páry tramvajových kolejí, po kterých však již žádná tramvaj nejezdí. Východní stranu lemuje kaskáda restaurací a kaváren, před nimiž se vleze ještě několik stánků se suvenýry a balenou vodou. Při pohledu na západ z ulice uchvacuje monumentální moderní stavba muzea Akropolis, z masivního betonového základu a několika prosklených pater. Na pozadí se pyšně rozpíná Parthenón společně s dalšími památkami slavné antické pevnosti, Akropolis.

              Z rozjímání mě vyruší padesátník v tmavě modré košili a bílých kalhotách. Typický Řek s velkým ale ostře tvarovaným nosem a prvními šedinami v krátkých vlasech. Volá na mě: „Ahoj! Vítej v Athénách. Máš pěkný klobouk. Odkud jsi?“

„Z České republiky“, odpovím stroze. Říkám si, že jsem asi narazil na jednoho z dalších řeckých obchodníků, který se mě pokusí něco předraženého prodat.

„Česká republika. Ó to je krásná země. Jednou jsem byl v Brně, ale už je to hodně dlouho. Nechceš jít se mnou na jedno pivo? Mám tady skvělou hospodu. Kousek odsud. Jenom jeden blok vedle,“ pronáší a tlustým prstem ukazuje na jakési místo na mapě, ve které se stejně v tom rozrušení nevyznám, „zvu tě. Pojď! Jenom na jedno pivo. Cestuješ sám? Ten tvůj klobouk je fakt úžasný.“

              Hledal jsem dobrodružství a naplněn pocitem, že se mi nabízí neobyčejný zážitek, mě ten ukecaný Řek nakonec přesvědčil. To, že jsem měl co do činění s pasákem mě začínalo docházet až o malou chvíli později.

Za rohem ulice se před námi náhle objevil bar, jehož mohutné kůží potažené dveře hlídal asi dvoumetrový černoch. Byl jsem v situaci, kdy jsem se bál odmítnout, a tak jsem do podniku nesoucí název Darlings vstoupil. Prošedivělý géros se mnou usedl k baru, objednal mi pivo a sobě rum s kolou. Jedním hltem ho obrátil do sebe. Popřál mi příjemnou zábavu a odešel. Pak už netrvalo moc dlouho, než ke mně přišla Nicol.

Rozhovor v podniku

Po odmítnutí Nicol na mě celá dosavadní situace začala působit velice groteskně. Chtěl jsem podpořit tu komičnost a udělat něco neobvyklého, proto jsem vytáhl svého kapesního průvodce a začal si z něho před krásnou barmankou číst zajímavosti o athénské čtvrti Plaka. Barmanka povytáhla obočí, tázavě a s mírným údivem se mě zeptala, jestli jsem student. Odpověděl jsem jí úsečně, že ano. Nechala mě si dál číst.

Další holky však znovu přicházely zkusit se mnou své štěstí. Nevzdávaly se. Začala mnou prorůstat zvědavost. Chtěl jsem zjistit, co mladou pěknou holku přinutí, se tak lacině prodávat. Má strategie se obrátila. Začal jsem se s mladými prostitutkami bavit a vyptávat se na jejich životní příběhy. Holky se moc bavit nechtěly, aniž bych jim koupil něco k pití (To jsem si nemohl dovolit). Teda až na jednu, byla poslední, s kterou jsem u Darlings vedl rozhovor.

„Ahoj, jak se máš? Vypadáš docela mladě. “, oslovila mě další dívka, bruneta v rudých šatech. V očekávání toho, co se bude dít, jsem odpověděl: „Promiň, ale drink ti nekoupím.“

„Já to chápu,“ usmála se, „jak dlouho v zůstaneš v Athénách?“

„Ještě další dva týdny.“

„Být tebou, jela bych se podívat na pláž nebo jinam do Řecka. Athény nejsou moc pěkné město. Jinak, já jsem Marya.“

„Na pláž určitě pojedu, díky. Odkud jsi, Maryo?“, zeptal jsem se. Brzy jsme si začali vyprávět své životní osudy.

Marya pochází z Kyeva. Je tomu jedenáct let, co se rozhodla odstěhovat za prací do Athén. Divil jsem se, proč zrovna do Athén? Odpověděla, že má ráda teplo a lákalo ji moře, takže se krátce po svém příletu v nich rozhodla zůstat na trvalo. Začínala v nočních barech jako servírka, pracovala i jako uklízečka a prodavačka v malých supermarketech. Nedalo mi to, musel jsem se zeptat, co ji přivedlo k její nynější profesi. Za vším stála řecká krize. Z práce ji vyhodili. Marně se pokoušela sehnat nové zaměstnaní. Když už se jí podařilo něco najít, bylo to za peníze, z kterými nebyla s to důstojně žít. Byla sama a tehdy se rozhodla, že živit se jako prostitutka pro ni bude menší trápení. Po malé odmlce řekla: „Ráda jsem si popovídala, ale už musím jít. Šéf by byl naštvaný, kdyby mě viděl, jak si povídám a nepracuju.“

              Dopil jsem sklenici piva, populární Άλφα (Alfu). Chtěl jsem odejít, ale barmanka na mě zavolala, ať zaplatím. Začal jsem ji vyprávět o starém pánovi, kterého jsem potkal na ulici, dotáhl mě sem a pozval na pivo. Znechuceně jsem pokračoval, že se určitě brzy vrátí a zaplatí mou útratu. Mladá zaměstnankyně podniku o tom nechtěla nic slyšet. Už jsem se chtěl pustit do větší hádky, ale zastavila mě vzpomínka na dvoumetrovou ochranku, gorilu, která by mi zaručeně na lusknutí prstu přišla vysvětlit, kdo za účet zaplatí. Rozloučil jsem se s deseti eurovou bankovou a rychlým krokem jsem si to zamířil ven.

              Nevím, jestli příběhy dalších řeckých prostitutek jsou stejné, jako je příběh Maryi. Pravdou ale zůstává, že v ulicích hlavního města hrdých Helénů se chudoba projevuje na každém kroku. Cestu z městských periférií do centra líčí obrázky přeplněného metra s žebráky na schodech před vstupem do něho. Mladých zfetovaných lidí, kteří za bílého dne poletují ve vagónech athénské podzemky. Dětských žebráků, kteří prosí o almužnu obědvající lidí v McDonald´s. A v neposlední řadě agitující mladé komunisty se svými rudými letáky. Příběh Maryi je jenom jeden z mnoha příkladů neprosperující Řecké ekonomiky, jež se tak neblaze odráží v každodenním životě tohoto krásného národa, kolébky západní kultury.