Cholerický inženýr a univerzitní klinika v Řeznu aneb jak jsem hledal práci v Německu #1

     Dnes je pondělí. Zítra mě čeká několik pracovních pohovorů, kvůli kterým čelím strachu z neúspěchu. Proč z neúspěchu? Jsem v Bavorsku, takže se budu muset k vytoužené práci ,,došprechtit''.
     Nic ale nevzdávám. Kdyby má profesorka němčiny teď stála vedle mě, asi by se nestačila divit. Sedím jak přibitý na židli před svým laptopem. V jedné ruce s propiskou a v druhé ruce se sešitem sepisuju slovíčka z popisných vět na stránkách Řezenského pivovaru ( Bischofshof brauerei ). S pomocí translate.google.com si je překládám. Následně vše opakovaně memoruji a s pocitem dobře provedené přípravy jdu spát.
     Cvak, cvak. Ozve se z označovače jízdenek a já s baťohem visíce na mém rameni pádím ze schodů dolů. Seskočím poslední tři a skoro srazím vykračujícího Araba. Proběhnu podchod. Vydrápu se ze schodů na nástupiště a naskočím na vlak - nach Regensburg.
     Můj německý personalista mě z nádraží veze na místo první schůzky. A kam? Prý nějaká univerzitní klinika na kraji města. Hmm. Říkám si, že to asi nebude nic moc velkého, ale opak se stal pravdou. Jak by řekl můj děda, myslet znamená h...o vědět. To že jsem se splet, jsem poznal hned, jakmile jsem tu nádheru spatřil. Stovky modrých a bílých okenic, tuny železobetonu, pyšné vlajkové stožáry, zušlechtěné listnáče, anglický trávník, elegantní příjezdová cesta, moderní interiér, všude zeleň ( i uvnitř ) a dobře vybavená kafetérie. Asi tak bych to popsal jednou větou.
     Trpělivě sedím na lavičce v Řezenské univerzitní klinice a pozoruji všechny ty lidi pobíhající po točitých schodištích, které se vinou kolem cizokrajných dřevin spokojeně rostoucích v pokojovém klima. Je to opravdu obrovské. Pomyslím si. ,, Tady bych chtěl pracovat. Je to tu nádherné. '' Zkontroluji čas na hodinkách. Je pět minut po jedné. V jednu jsem měl mít schůzku. Přemýšlím, kde asi může být můj možný budoucí zaměstnavatel. Ale i kdyby přišel o hodinu později vím, že bych si nedovolil stěžovat. Během několika dalších minut se objevil.
     Procházíme nikde nekončícími chodbami. Jsou osvícené prudkým světlem nemocničních zářivek, jenž jakoby bylo znásobeno bílým nátěrem tamních stěn. Jen květináče se zakrslými palmami občas naruší fádnost zdí. Konečně dojdeme k výtahu. Vystoupíme z něj, až když nás zaveze do x-tého patra a pokračujeme nadzemním koridorem propojující dva pavilony. Nevím, jak dlouho ještě půjdeme. Rozhodnu se započít nenucený rozhovor v němčině, který by mi mohl zajistit pár plusových bodů do finálního součtu, jenž rozhodne o úspěchu pohovoru. Moc dobře si uvědomuji, že německy lépe mluvím než rozumím. Proto se snažím o to, abych mluvil spíše já.
     Konverzace nám zjevně ukrátila cestu spletitými chodbami a za chvilku už sedíme v jeho kanceláři. Je to malá útulná místnost, která je rozdělena prosklenými dveřmi se stahovací roletou na dvě menší samostatné místnůstky. Před samotným vstupem do kanceláře se rozléhá malá předsíňka s botníkem a věšákem, z které vedou ještě jedny dveře do skromné recepce s mladou sekretářkou. Posunkem mi pokyne, ať si sednu za ony prosklené dveře a počkám. Jsem nervózní. Stažená roleta dovolí pouze pár paprskům světla, aby pronikly dovnitř.
     Najednou prudká sluneční záře prozáří smutné šero, které jakoby bylo předzvěstí následujících okamžiků. Dveře se otevřou. ,, So, halo.'' Přišel. Trochu unaveně pozdravil a vytáhnul na stůl několik papírů. Jeden z nich je prázdný. Začal na něj čmárat různá čísla a poznámky a do toho spustil rychle německy. Nerozumím mu skoro vůbec nic. Předstírám přesný opak a pokyvuji hlavou pokaždé, když se na mě podívá a hledá v mých očích známky porozumění. Ovšem jen do té doby, dokud mi nepoložil otázku. Nastalo trapné ticho, ale naštěstí ne na moc dlouho. Zaslechl jsem v jeho slovech slovíčko mně známé - Wohnung neboli byt. Odtušil jsem na co se asi ptá a odpovím mu. ,, Ja, ich wohne hier in Regensburg.''
     Tahle věta byla mým posledním úspěchem. Zbytek pohovoru byl tragédií. Na konci jsem nevěděl, co je mou pracovní náplní, ani v kolik mám do práce chodit. Nicméně mě vzal na milost a řekl ,, Pojď! Provedu tě nemocnicí. ''
Přišli jsme na dvůr. Rozpovídal se.
     ,, Tak tady se třídí a odváží odpad. Kontejnery na plasty, papír a tamty menší jsou na železo a plech. '' Tentokrát jsem mu rozuměl, jelikož jsem nyní měl živou představu o čem mluví. Všiml jsem si, že tam nejsme sami. Je puštěné rádio a kousek od něj stojí černoch mohutné západoafrické postavy. Telefonuje. Hmm s ním bych tady musel pracovat. Odkud asi je ? Zamyslím se. Mladý inženýr, který mě provází, si ale pomyslí zjevně něco jiného.
,, Ty telefonuješ v pracovní době ? Za to tě tady platím ? ''
,, Ne. Já mám teď pauzu.''
,, Když máš pauzu, proč teda nejsi s ostatními na obědě ? ''
,, Ale, ale já jsem si potřeboval jenom nutně zavolat domů. ''
,,Vypni to a pracuj! Ty tvé výmluvy, pořád dokola, mě už nebaví! Ať už se to příště neopakuje.'' Odpověděl najednou tvrdě a přísně. Vztekle vypojil rádio ze zásuvky a vyrazil pryč.
     Pospíchal jsem za ním. Dohnal jsem ho, až když se zastavil před výtahem. Zavrčel mu telefon v levé kapse u saka. Zautomatizovaným pohybem pravé ruky ho rychle vytáhl a přijal hovor. Kousek popošel, abych ho asi neslyšel (i když jsem mu ve skutečnosti nerozuměl ani slovo). Nejspíše hovořil s podřízeným, jelikož se po chvilce nemile rozkřičel. Naštěstí rychle dotelefonoval, pokynul mi ať jdu první a jeli jsme do nemocniční kavárny, kde na nás čekala moje matka, která mluví plynně německy. Myslel jsem si, že může být mou poslední nadějí.


Pokračování příběhu :
První koho jsem potkal, byl Mohamett aneb jak jsem hledal práci v Německu #2