První koho jsem potkal, byl Mohamett aneb jak jsem hledal práci v Německu #2

     Můj první pohovor nedopadl dobře. Inženýr jenž mě provázel nemocnicí, byl rozhodnutý o mém výsledku ještě dříve, než jsme si vůbec šli sednout do kavárny na poslední dialog. Potom tvrdil, že má strach, jestli bych zvládal komunikaci přes vysílačku v němčině. A prý, jestli mohu přijít za dva týdny a ať se bavím doma německy, chodím nakupovat atd. . Došlo mi, že to říká, jen tak z dobrých mravů. Pochybností v jeho větách i frekvenci hlasu bylo až příliš. To samozřejmě neznamenalo konec mých snažení.

     Sedím v autě společně s personalistou, zprostředkovatelem mých dalších pracovních schůzek. Zrovna jsme na cestě na jednu další z nich. Před námi se jeví dvoupatrové baráčky, jejichž hladká, barevná omítka je tu a tam vysázená kamenným obložením. Projíždíme dál tou hezkou uličkou, vestavěnou kolem dvouproudové silnice lemované řadou stromů. Netrpělivě uvažuji nad tím, co mě čeká.

     O malou chvíli později se naše panorama změní a my vidíme vysoké kamenné komíny, skladiště, kamiony a velké pivní nádrže. Vše je to zasazeno v centru města a celý areál Bischofshof Brauerei je tomu patřičně přizpůsoben, neboť respektuje pravidla krásné historické architektury Řezna.

     Motor ztichne. Dveře se otevřou. Seberu své vysvědčení neboli Zeugnis, občanský průkaz a sluneční brýle. Jdeme hledat kancelář šéfa personálního oddělení pivovaru. Ten je známým mého personalisty (Jörgena) a prý po telefonu slíbil, že práce bude. Vcházíme do jeho kanceláře.

     Vyměníme si pozdravy a stiskneme ruce. Komunikaci tentokrát nechám na profesionálovi a zdržuji se konverzace. Moc toho nerozumím, ale po krátké chvíli vycítím, že něco nehraje. Jörgen si zachovává svůj pokerface a klidný hlas, ale už se nechová zdaleka tolik přátelsky. Jeho protějšek působí trochu vystresovaně a rozlíceně. Jörgen po velice krátkém dialogu řekne ,, Tchüs'', otočí se a aniž by se ohlížel, odchází. Jdu za ním. Sedneme si do auta. Zeptám se ,, Nevyšlo to? ''

     ,, Ne. Mají práci až od příštího měsíce, ale Dominik mě naštval. Po telefonu slíbil, že práci má. A dneska se choval, jako kdyby nic takového nikdy neřekl. Navíc ani ten příští měsíc není úplně jistý, neboť mají nahlášeno spoustu brigádníků. Budeme to muset zkusit ještě jinde. Bohužel máme už jenom jednu poslední šanci.'' Tahle ta věta mě trochu rozesmutnila. Byl jsem natěšený na Arbeit v pivovaru a byl jsem si jist tím, že tam shání zaměstnance tudíž, že tu práci mám v kapse. Po krátké úvaze jsem to hodil vše za sebe. Rozhodnutý se chopit další příležitosti.

,, O co se jedná? ''

,, Küchenhilfe. Myslíš, že bys zvládl krájet zeleninu, umývat nádobí, něco uvařit a uklízet? Ovšem není to zrovna nejhezčí a nejlehčí práce. '' Pořádně nevnímám celý obsah jeho věty.

,, Ano zvládl. '' Jsem odhodlaný, to už dotáhnout do konce.

     Celý den bylo slunečno, ale jakmile jsme přijeli, přihnal se prudký déšť. V autě se stěrači, neúnavně stírající kapky deště v obrysu dámského poprsí, se strhla bojová porada. ,, Vážně by tě takováto práce bavila? Navíc by sem pro tebe nejspíš někdo musel jezdit. Je to na kraji města. Platí jen minimální mzdu, tedy osm euro osmdesát-čtyři centů. Koneckonců možná bys musel dělat i Nachtschicht*. ''

,, Myslím si, že to zvládnu. Co mi jiného zbývá ? Pojďme to alespoň zkusit. Wir schafen das*.''

     Rychle proběhneme parkoviště a vkročíme do budovy Eurorastparku. To je jeden z nejlepších německých motorestů s relativně dobrou restaurací, bufetem, benzinkou a odpočívadlem.

     Vevnitř jsme zkontaktovali hlavní úřednici celé pobočky, která se představila velice vlídně. Zavedla nás do kuchyně, kde nám vysvětlovala, co bude mou pracovní náplní. Ničemu jsem opravdu nerozuměl, poněvadž mluvila rychle bavorskou němčinou. Proto jsem zůstal ještě dlouhou chvíli v údivu, když mě zavedla ke stolu a strčila mi smlouvu do ruky. Zeptal jsem se, jestli můžu nastoupit hned zítra a kolik dní v týdnu budu muset pracovat. Odpovědi zněly : Ano a pět ze sedmi. Podepsal jsem smlouvu. Rozloučili jsme se a nasedli do auta. V něm jsem shrnul všechny své pocity do jediné věty. ,, Ich habe keine Idee, was habe ich jetzt gemacht.*'' Po ní nastal na předních sedadlech dlouhý a hlasitý smích.

     Druhý den na to jsem přijel poprvé do práce. Bez zbytečných cavyků mě hned poslali do kuchyně. V rozpacích jsem stál a čekal, než si pro mě někdo přijde a uvede mě. Mezitím tam srčel olej. Cvrčel zvonek, jenž vždy přivolal servírku, která jako by měla na nohách kolečkové brusle. Vonělo to smaženým a pečeným. Ozývaly se tupé nárazy nože o dřevěné prkénko. Hučela myčka a drhly se plechy.

Načež konečně nastala moje chvíle.   

     Přibližoval se ke mně zavalitý, nízký, snědý a už téměř plešatý muž. Provedl mě kuchyní a ukázal mi místnost pro zaměstnance. Dostal jsem zástěru pro kuchaře. Svěřil mi tajemství mytí myčky a naznačil, kam ukládat talíře. Nakonec se rozloučil pevným stiskem ruky. ,, Servus! Jinak, já se jmenuji Mohamett.'' A nechal mě s mojí prací o samotě.

*Nachtschicht - noční směna

*Wir schafen das. - My to zvládneme.

*Ich habe keine Idee, was habe ich jetzt gemacht. - Nemám ani páru, co jsem právě udělal.

P.S. Pro lepší pochopení souvislostí si přečtěte i první díl :

Cholerický inženýr a univerzitní klinika v Řeznu aneb jak jsem hledal práci v německu #1